Vezmi si to na bolest, lásko aneb Jak se muži nepodařilo se mě zbavit

V letošním roce oslavíme s mužem 10. výročí. Jako každý pár jsme prošli lepším i horším obdobím. Máme dva psy, jedno dítě a druhé na cestě, spoustu zážitků a většinu času se máme rádi. Ale vlastně to tak být nemuselo. Stačilo málo, a náš vztah nemusel ani začít. Muž se mě totiž pokusil zbavit hned na začátku. Jenže já jsem držák :D


Znali jsme se tenkrát pár týdnů, vlastně o žádném vztahu ještě nemohla být ani řeč. Byl konec léta a já trávila posledních pár dnů dovolené u našich. Když se přiblížil den odjezdu, dohodla jsem se s drahým, že nepojedu napřímo domů, ale vezmu to vlakem oklikou přes Prahu. Tam se ke mně připojí, dál pojedeme spolu a vyrazíme na vandr.

V den D mě strašně bolel zub. U našich jsem tedy pozřela Valetol. Pár hodin jsem lítala někde v časoprostoru z jeho účinků, nicméně účel splnil. Vydala jsem se na první, dvouhodinovou část cesty. V Praze mě drahý vyzvedl, přesunuli jsme se na autobus a já začínala cítit, že zub se opět probouzí. Nechtěla jsem, aby nám tahle indispozice zkazila zbytek dne. Přeci jen jsme se nějakou dobu neviděli, že J. Jenže nic na bolest jsem už neměla.

Můj muž však pohotově sáhl do své čundrácké lékárničky a podal mi nějaký prášek. Prý je bral po vytržení moudráku. Usoudila jsem, že hůř, než po Valetolu mi nebude a lék spolkla. A pak už si pamatuju jen to, jak mě brní ruce, nemůžu je natáhnout, nemůžu dýchat, přestávám vidět a pořád na mě někdo mluví. Zastavujeme, někdo mě vytahuje z autobusu ven, kde už stojí rychlá. Posádka mě ukládá na lehátko, slyším, že muži říká, kudy se za mnou dostane a poprvé si to svištím za zvuku houkaček.

Historicky první společné foto... :D 
U špitálu už je mi docela hej. Nevím, co do mě v záchrance píchli, ale ze sanitky odcházím po svých, odmítám vozíček. Konečně se dozvídám, kde jsem – v Berouně. To si bus z dálnice se mnou drobet zajel J V ordinaci jsem už úplně při smyslech. Mezitím dorazí i drahý, který lékaři sděluje, jakýže lék mi to podal. Doktor si ho tak prohlédne, pokývá hlavou a povídá: ,,Vy jste se chtěl slečny zbavit, že? Tohle tu dáváme pacientům místo morfia. Tahle dávka by zamávala i se slonem.“

Každopádně si mě tam na noc nechávají. Volám domů, ať se mnou nepočítají. Dostávám krásnou samotku. Ukecám sestřičku, že muž zůstane se mnou na pokoji, protože sic má sebou sbaleno na ten plánovaný čundr, ale úplně mi není po chuti, že by spal někde venku na lavičce. Tahle noc měla být romantická, pod hvězdami, po delším odloučení…

Místo toho asi 4 hodiny korzujeme po chodbě sem a tam, protože díky lékům jsem naspeedovaná, že nemůžu ani sedět, natož odpočívat. Až dlouho po půlnoci uléháme. Drahý chudák moc oka nezamhouřil z výčitek, kam mě jeho dobře míněná pomoc dostala.  Zato já už to beru s humorem, však komu se poštěstí strávit třetí čtvrté rande ve špitálu? A navíc, společné zážitky jsou přece důležité, ne? Tenhle si rozhodně budeme pamatovat :D

Druhý den mě ještě ženou na nějaké vyšetření a odpoledne propouští. Hm, k nám je to skoro 100 km a vlakem ani autobusem zrovna jet netoužím. Doléhá na mě únava. A tak muž napravuje, co spískal a volá o odvoz. Poznávám tudíž jeho sestru s (teď již) manželem a také jeho tehdy 12 letou dceru. Jedeme domů. Čundr se odkládá. Na jeden víkend už bylo zážitků dost J

Ale teď nám to docela sluší, ne? :)

 
P.S. Podobných historek ze začátku našeho vztahu mám víc :D Snahu zbavit se mě tedy měl, ale brzy to vzdal.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.