Miluju pomalá rána

Vždycky jsem byla ranní ptáče. Nedělalo mi problémy vstávat po 5 hodině a naplno fungovat. Coby studentce mi ani nic jiného nezbývalo. Na střední jsem dojížděla a ráno často dodělávala úkoly. Později při plném úvazku a kombinovaném studiu VŠ byla rána jediná možnost, jak se učit na zkoušky či psát seminárky. Můj mozek je (tedy před mateřskou byl) po vyspání nejproduktivnější. I korektury textů a důležité články jsem zpracovávala vždy před svítáním. Co bylo za studentských let nutností se postupně stalo oblíbeným rituálem.



Miluju rána, když mám na sebe dostatek času. Taková ta líná rána beze stresu, beze spěchu. Vstanu třeba o hodinu, hodinu a půl dřív, než musím. Uvařím si čaj, udělám pořádnou snídani a vychutnávám si ji. Pustím oblíbený seriál, muziku nebo ještě jen tak zalezu s knížkou. Je takový klid a ticho. I ulice se teprve probouzí, ještě není slyšet hluk dopravy, nezvoní žádné telefony, v paneláku nikdo nekřičí. Protože je ještě tma, zapaluji někdy i svíčku. Hodím nohy nahoru a jen tak relaxuju, nebo si v hlavě rovnám denní harmonogram. Ideální čas na přemýšlení. Z bytu odcházím vnitřně uklidněná a příjemně naladěná na to, co den přinese.

Tohle jsem v době před mateřskou praktikovala téměř denně, hlavně když jsem věděla, že v práci to bude hodně náročné. Bohužel teď se mi něco podobného podaří tak jednou za měsíc, když mí chlapi odjedou na chatu a dopřejí mi večerní a ranní soukromou siestu. Přes týden jsem bez úspěchu, svišť má skvělý radar na to, že matka tajně vstává dřív a do 10 minut je vzhůru. A může být půl 6 nebo 7 hodin. Nebo jsem po probdělé noci natolik vyčerpaná, že odmítám vylézt dřív, než je nezbytně nutné.

I tak se ale snažím udělat si ráno bez nervů. Nesnáším, když musím z bytu vystřelit během čtvrt hodinky a honem honem někde být. Jakmile totiž zaspím nebo nestíhám, jsem nervní, protivná a celý den stojí za starou bačkoru. S prckem snídáme u pohádky, protože je to jediná chvíle, kdy vydrží v klidu sedět. Odchody z bytu na plavání a podobné akce už jsou sice vcelku hektické, ale když mám předtím hodinu (no, spokojím se i s 30 minutami) relativního klidu, zvládám s nadhledem i aktuální (celodenní) období vzdoru.

A co vy, jste ranní ptáčata nebo vstávání z duše nesnášíte?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.