O krok blíž k přírodě, o dva k trpělivosti aneb zahradničím

Kdyby mi před lety někdo řekl, že si jednou budu pěstovat vlastní zeleninu a vyrábět domácí produkty, klepala bych si na čelo. Jsem panelákové dítě, celý život v bytovce a k rýpání se v hlíně jsem vztah podědila. Prakticky jsem zahradnická panna a podle toho moje zahradničení vypadá J

Letošní ředkvičky byly dokonalé :)

Dokud žila babička, na její zahradě se pěstovalo dost – byly tu jak zeleninové tak jahodové záhony, maliny, rybízy, ovocné stromy i brambory. Pořád si pamatuju, jak jsem chodila s dědou sbírat mandelinky. A taky jak jsem nesnášela pletí. Když babi odešla na věčnost, nebyl nikdo, kdo by zem obdělával. Rodiče záhony zrušili, vyseli trávník a na zahradu se dodnes jezdí jen odpočívat (a sekat). Já se po škole ocitla ve velkoměstě, nějaká zdravá strava šla mimo mě, a když se přidala alergie na většinu dostupné zeleniny a ovoce, neměla jsem už vůbec důvod se o pěstování zajímat.


Jenže pak se začaly ozývat biologické hodiny a mě došlo, že už nebudu jen já. Že se jednou budu starat o celou rodinu. A že chci, abychom jedli kvalitní potraviny. Tak jsem započala pokusy o balkonové zahradničení. Jeden rok to byly ředkvičky, prý jsou jednoduché a vylezou každému. Jo, povylezly. A chcíply. Málo zálivky, tím jsem proslulá.

Druhý rok jsem se víc odvázala – ředkvičky (přežily a asi 5 se jich urodilo) a keříčková rajčata. Těm se vedlo dobře. Namotivovaná úspěchem jsem hledala nějakou zahrádku nebo chatu k pronájmu. To už jsem byla těhotná a ujížděla na rajčatech (kupovaných, bez chuti, v lednu, ale když musíš, tak musíš). Zahrada se nenašla a s blížícím se porodem ubývalo energie. Vysadila jsem pár bylinek (až na oregáno opět chcíply), už vymazlené ředkvičky a tři sazenice měsíčních jahod. Přežily, plodily.


Když jsem se oklepala z porodu a šestinedělí, začla jsem hledat znovu. Nejen už kvůli pěstování, ale kvůli možnosti vypadnout v létě z bytovky někam ven, do svého. Skvělí kamarádi (dík Sully a Jančo) mi nechávali k dispozici pro odpočinek jejich domovskou zahradu, kdykoli jsem chtěla. Ale přeci jen – nebylo to mé, a i když mě ujišťovali, že jsem kdykoli vítána, měla jsem pocit, že bych moc zasahovala do soukromí. Taková prostě jsem.

A pak se to vyřešilo samo. Před rokem a kousek jsem zjistila, že u nás vznikla komunitní zahrada. Konečně. Dokonce jen 10 minut pěšky od domu. Hurá, sláva. Nadšení neznalo mezí, nakazila jsem muže (který až dosud mou touhu po vlastní zelenině bral s rezervou) a plácli jsme si. Jeden prostor na záhonek o cca 20 m2 byl náš.

Radost však záhy vystřídala panika. „Co sem si to na sebe uvalila za bič? Vždyť ani nevím, jak tu zem zrýt, aby ze zelené louky vznikl záhon. Čím udělám vůbec řádek? Jak daleko od sebe mají být? A v jaký vzdálenosti sypat semínka?“ Nevěděla jsem o zahradničení venku absolutně nic. Nic o tom, že existují druhy zeleniny, které se navzájem podporují nebo nesnesou. Netušila jsem, co je to spon J Vlastně jsem ani nevěděla, jak při pletí používat motyku a kypřit půdu J Ale na zahradě vždycky někdo byl, kdo poradil a ačkoli první sezóna byla opravdu styl pokus-omyl, zelenině se dařilo.

Vloni, čerstvě vytvořený záhon a první ředkvičky
Letošní, druhá, už je ve znamení většího plánování, máme osevní plán, přemýšlím nad tím, kterou plodinu dát vedle které, aby se jim dařilo. Doma jsem dokonce zkoušela (a úspěšně) předpěstovat rajčata a bylinky. A vcelku to jde. Salát mi sice kompletně všechen zhořkl a šel slimákům na kompost (zase málo zálivky), špenát mi zase vykvetl (protože jsem si říkala, že přece ještě počkám, až víc naroste), bazalku ožírá nějaká potvora, rajčata jsem si skoro uřízla, protože jsem je k opoře přivázala moc pevně, z pórku zbyly jen smutných pár trsů, protože jsem si ho hned v začátcích vyplela…ale mrkev, cibule, kedlubny, hrách nebo bylinky vypadají nadějně. Pořád se ale nevyznám asi ve třetině zahradnickýho náčiní, který tam máme a rozhodně nevím, k čemu která motyka slouží :D

Letos to vypadá nadějně na zahradě i na balkoně
Postupem času jsem zjistila, že zahradničení je pro mě ideální koníček. Jsem totiž strašně netrpělivá. Jak si něco umanu, musím to mít hned, jinak ztrácím zájem. Ještě než ho ale ztratím, jsem protivná, frustrovaná, že není okamžitě podle mého a hledám způsoby, jak honem honem mít, co chci. Dokážu se pro milion věcí nadchnout, ale dotáhnout je do konce…v tom jsem marná. Dětinské, vím. 

Pěstování mě učí trpělivosti tak nějak nenásilně. Tam prostě nic neurychlím, i kdybych se na hlavu stavěla. Příroda si jede po svém. Můžu se vztekat, jak chci, a ta mrkev prostě rychlejc nevyleze. A vzdát to nemůžu, když už jsem se do toho jednou dala a nedělám to jen pro sebe, ale pro rodinu. Kromě toho od loňského listopadu zodpovídám za obsah (až na výjimky nic nepíšu) webu o zahradničení – a editorka přeci nemůže plnit pořekadlo o kovářově kobyle :D

Levandule už se suší, děkuju za ostříhání, Drahuš :) 

V neposlední řadě chodím k zelenině relaxovat. Ta totiž nemluví, nic moc než vodu, odstranit plevel a nakypřit nepožaduje, a mě to rejpání se v hlíně vlastně uklidňuje. I když pak díky alergii konzumuju sotva třetinu z toho, co zaseju (a co přežije), mám z každého úspěchu radost. Příští rok mě čeká velká výzva, zkulturnit zahradu na chatě. Jsem na to sama zvědavá a už teď sosám informace, co kam vysadit. Jediné, co vím, že velký prostor dostane levandule a meduňka. Miluju, jak voní. Už teď se na to těším. 

A co vy a zahradničení? Taky vás pohltilo? 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.