Z deníčku alergika aneb Když jde při jídle o kejhák

Už brzo oslavíme já a moje potravinová alergie 10 leté výročí. A to už si zaslouží trochu zavzpomínat. Uteklo to, sama se divím. Ne počtu let, ale tomu, že vůbec ještě žiju. Že mě ještě lidi zvou na návštěvu spojenou s pohoštěním. A tomu, že jsem se v posledních dvou letech zbláznila do pěstování zeleniny, ačkoli ji málokdy můžu ochutnat. Ale vezměme to popořádku.


Pylová alergie je mojí kámoškou od mala, a tedy tohle krásné jarní období si svobodně užívám jen do té doby, než vykvetou břízy. Takže přibližně 14 dní. Pak nasadím Xyzal, kapky do očí, inhalátor do kapsy a jde se do přírody. Když jí miluješ, není co řešit. Břízy odkvetou, nastoupí trávy a mě zdobí červenej nos, uplakaný oči a pálení v krku. Zhruba do konce července. Ale zvykla jsem si, ostatně jako dnes asi každý druhý člověk.


Když to moje tělo chtělo, musím ho já poslouchat


Před deseti lety si ale moje tělo usmyslelo, že mu dopřávám moc vitamínů v podobě ovoce a zeleniny. Aniž by mi dalo čas si zvyknout, rozhodlo se tento přísun stopnout. Ze dne na den. Doteď si pamatuju, jak sedím v práci, zakousnu se do jablka, které jsem měla i den předtím...a za chvíli ho plivu se svědícím jazykem a vytřeštěnýma očima ,,Příště ho líp umej", nadávala jsem si, ,,kdoví, čím to stříkaj". Po chvíli to přešlo a já to dál neřešila.

Druhý den se situace opakovala s banánem. To už mi bylo divný. Vyzkoušela jsem hrušku - a zjistila, jak bych pravděpodobně vypadala po aplikaci botoxu do rtů. Spustila se lavina v podobě nesnášenlivosti většiny peckovin, kořenové zeleniny, ořechů, olivového oleje, některého koření. Během necelého měsíce jsem nemohla prakticky nic. Byla jsem tak vyřízená, že i suchý rohlík jsem kousala se zavřenýma očima a modlila se, ať zase nepřijde reakce.

Začala jsem se bát. Hodně. Ostatně mě jako panikářce (to je diagnoza, fakt) stačí málo k tomu, aby z komára byl velbloud. A tohle byl regulérní mamut. Googlila jsem a zkoumala, co se to se mnou vlastně děje. A jak by ty reakce mohly vypadat. Dusila jsem se už jen při tom čtení. Dosud jsem vyvázla jen se svěděním a mírným otokem, protože jsem po zkušenostech vždy jen ochutnala a čekala. Ale příznaky typu otok hrdla, dušení se, astmatický záchvat či anafylaktický šok mě donutily 90 % dosud konzumovaných potravin z jídelníčku vyloučit.

Co ty teda vlastně můžeš žrát? 


Na radu alergoložky jsem si tedy naordinovala rýžovou dietu. Po několika týdnech mi rejže lezla i ušima. Vařená, kaše, rejžový chlebíčky, to byla moje celodenní strava. A postupně přidávat jednu potravinu za druhou (s odstupem asi 3 dnů) a zjišťovat reakce. Byla to sranda. Obložená lékama, mobilem s připraveným číslem na záchranku a minimálně další přítomnou osobou (páč já s oteklým jazykem bych asi nikam nezavolala) jsem začla testovat. Ta radost, když se ani po půl hodině ochutnání potraviny nedostavilo nic, byla nepopsatelná. Většinou jsem ale připomínala Kačera Donalda a psychika způsobila, že jsem začla otékat i jen při pohledu na mrkev.

Trvalo to hooodně měsíců. A vznikal seznam. Nikoli však toho, co jsem nemohla, ale toho, co jsem sníst mohla. To bylo jednodušší a kratší. Moc toho není - z ovoce leda meloun, jahody, lesní plody, listová zelenina, brokolice, květák, rajčata. Navíc se to občas i mění. Zapovězená jsou stále jablka, banány a peckoviny, i zpracované. Ořechy a mandle. Vadí mi i některá koření (paprika, kari). Aspoň že to maso a pravá čokoláda mi zůstaly. Návštěvy to se mnou nemají lehké.

Přátelé a rodina si dlouho zvykali na novou situaci. Občas chudáci trpěli, když jsem odmítala dříve milovanou svíčkovou k obědu, protože je v ní, byť vařená, mrkev a celer. Nebo na čundru guláš, protože je v něm sladká paprika. Nebo milovanou Milku, protože v náplni je pasta z lískových oříšků...Zažili jsme hodně vtipných situací. Po letech rezignovali, vždycky mi dopředu zavolají a dohodneme menu. Zvykli jsme si, umím s tím žít. Když jdu ale do restaurace v cizím městě, radši dopředu hledám, jestli je v blízkosti špitál :D

Jednu výhodu to mělo - 10 kg váhy zmizelo za dva měsíce a kdybych nezjistila, že čokoládové sušenky mi nevadí, mohla jsem mít i teď postavu snů. Kdo mi ale může vyčítat, že po takové otročině si radši dopřeju kila navíc?

PS - článek píšu a cpu se čerstvou kedlubnou. Pokud nebudu odpovídat na vaše komentáře, jela jsem si na pohotovost pro kalciovku. V lepším případě :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.