Nedobrovolně offline: nečekaná cesta ke svobodě

Před Vánoci jsem díky synově pomoci přišla o mobil. O ten chytrý, jak se dnes říká. O ten, co byl občas jediným mým spojením s okolním světem. Když jsem tak koukala na roztříštěný displej, hlavou mi běželo akorát: ,,No nazdar, co teď, vždyť nebudu online. Jak budu komunikovat, když ne na Messengeru? A co moje druhá, babská rodina na FB skupince"? Věděla jsem, že moderní dotykáč musím nahradit stařičkou Nokií (ano, tou, u které syn téměř před rokem ochutnal tlačítko a zajistil si tak první seznámení se záchrankou). Pocity pár minut po "katastrofě" lze vyjádřit jen slovem - zoufalství. 


Doma jsem muže chvíli přesvědčovala, že nutně potřebuju novej přístroj hned. Byl ale neoblomný.
,,Ne, objednal jsem ti novej displej, to do tý doby přežiješ. Tak nebudeš viset na chatu a Facebooku".
Haha, copak on ví něco o tom, být týden zavřená s nemocným dítětem doma a nemít možnost nějaké konverzace? Na PC přes den skoro nemůžu, syn ho považuje za skvělou hračku. A když mě vidí telefonovat, chce si samozřejmě povídat taky. Zkusila jsem to přes práci, musím přece sledovat, co se děje a komunikovat. Bez úspěchu. Ačkoli - úspěch přišel, jen jiný, než jsem čekala.



Jsem offline...a svět se točí dál


První dva dny jsem byla bez dotykáče jak bez ruky. Nic nepípalo, nechodily zprávy, nemohla jsem sjíždět weby. Byla jsem nesvá, roztěkaná. Ale pak se to zlomilo. Začalo mi být mnohem líp. Najednou jsem se uvolnila, uklidnila, neřešila tisíc věcí najednou. Na procházce jsem se věnovala naplno synovi, nebo si jen užívala pohled na to, jak si hraje a objevuje svět. Bez nutkání, že musím zkontrolovat, jestli mi nepřišel neodkladný pracovní mail. Nebo jestli kámošky nepíšou na Messengeru. Všechny záležitosti jsem vyřídila při jeho poledním spánku, nebo brzo ráno, než vstal.

Večer, když Batole dřímalo v postýlce, jsem místo vypisování na chatu sedla po měsících ke klavíru, vytáhla omalovánky nebo si pustila film. Když jsem jela sama do města, brala jsem si knížku. Venku jsem fotila foťákem proto, že jsem si chtěla uchovat vzpomínku. Ne kvůli čárce na Instagramu. Líp se mi spalo, protože v posteli jsem relaxovala, neodpovídala na zprávy. Kdo mě chtěl kontaktovat věděl, že musí zavolat nebo poslat SMS. Žila jsem mnohem víc reálný život, se svou rodinou, s přáteli z masa a kostí.

Rozbít mi mobil zafungovalo skvěle. Možná syn věděl, proč to dělá. Ano, byla jsem i na můj vkus moc online. Po pár dnech mě hrozně vyděsilo, jak moc času mi závislost na online světě brala. Stále jsem "potřebovala" být dostupná. Tu zkontrolovat mail, tu odpovědět na FB, přečíst zprávy, kouknout na oblíbené blogy. Sosala jsem spoustu dalších informací, o které jsem ani nestála. Ale neuměla jsem si to zakázat. Nedobrovolné odstřižení od internetu a sociálních sítí mi dalo hodně. Svobodu. Cítila jsem se neuvěřitelně volná a klidná. Jako bych byla nedostižná úplně. Schovaná, připravená vidět se jen s tím, s kým chci a kdy chci. Sama, ale spokojená, ne osamělá.

Když jsem se před měsícem měla k chytrému Androidu vrátit, vlastně se mi nechtělo. Bylo mi dobře, už jsem si zvykla. Sice mi občas naše Messengerové povídání s kamarádkami chybělo, ale dostala jsem víc. Nakonec jsem dotykáč vzala na milost. Jednak fakt dobře fotí (a foťák prostě pokaždé nemám), jednak jsem si řekla, že vyzkouším svou vůli. A pokusím se jet v online omezeném režimu. Přiznávám, k večerním chatovým (nebo na naší fb skupince) konverzacím jsem se vcelku ráda vrátila. O víkendech a při procházkách s dítkem ale často mobil nechávám v šuplíku. A nechybí mi. 


Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.