To se mně stát nemůže aneb mateřská demence útočí

Vážně jsem věřila, že mě to nepotká. Fakt. Vždyť přeci pracuju, snažím se vzdělávat, čtu...Ale kdeže. Je načase si přiznat, že mateřská demence dostihla i mě. Jen za minulý týden se mi podařilo několik husarských kousků. Ono to tedy trvá dýl, viz zapomenuté botičky na střeše auta, ale poslední dny se to značně stupňuje. Posuďte sami. 





Hlava děravá


Slíbila jsem kamarádce půjčit šátek na mimčo. Domluvily jsme si místo a termín předání. V den D všecko připravím a jako obvykle za 5 minut 12 mažeme na MHD. Po čtvrt hodince vystupuju, přivítám se s kamarádkou, pochválíme si děti a předávám šátek...Tedy, natahuju k ní ruku, ve které si myslím, že držím tašku s šátkem.

Asi vypadám jako blbec, jak tam tak stojím, prázdnou ruku před sebou a civím. A zaboha si nemůžu vzpomenout, jestli jsem tašku nechala v MHD, nebo jsem s ní vůbec neodjela z bytu. Kamarádčin záchvat smíchu musel být slyšet na druhém konci města. Ale počkej, jsi na MD jen dva měsíce, povíme si za půl roku. PS: šátek byl doma na botníku, uff.

Setkání s cizinkou


Sobotní odpoledne, venčím oba psy a dítko v nedalekém parku. Je těsně vedle ZOO, takže tu chodí poměrně hodně lidí. Můj mozek je zaměstnán naplno hlídáním všech členů mé smečky, když se ke mně přitočí paní a začne se anglicky tázat, kdeže se nachází Dinopark. Při snaze odpovědět jí, ať se otočí a jde asi 200 metrů rovně, se mi v hlavě roztočí neurčité vzpomínky na anglická slovíčka. Bylo tam něco jako go straight a konec... Jediné, co ze mě nakonec vypadne, je české Na druhé straně

Paní překvapivě rozumí, otáčí se. Ještě se ale zeptá (jak jinak, než anglicky), jakže je to daleko. Na to já s úsměvem (tohle přeci anglicky fakt zvládnu) vyhrknu zweihundert Meter. Jo, asi bych s tím fakt měla začít něco dělat.

Špatně načasováno


Měli jsme s malým objednanou prohlídku u pediatry. Naštvaná, že akorát vlezla do synova poledního spánku dítě budím, oblékám a vyrážíme. V čekárně ho svleču, nachystám a čekám. Nikde nikdo, po 15 minutách vyjde sestřička, nechápavě kouká a cože potřebujeme. Máme prohlídku, říkám. Sestra se diví, hledá v PC, doktorka hledá...a najdou, termín v týž den, ovšem za dva měsíce.

To, že jsem za druhý den měla jít na kontrolu já, zjišťuji ve chvíli, kdy mi mobil zapíská upomínku. Samozřejmě jsme v tu dobu na cestě na plavání.

Že pletu slova, dlouho mi trvá, než se vyjádřím, strkám klíče do ledničky a jídlo nechám na botníku, někdy zapomenu dát dítěti plenu, psům nažrat a do chleba droždí, to už beru jako přirozenost. Ale poslední události mě začínají děsit, Kam až to může zajít? PS: chtěla jsem napsat příhod víc, ale nemůžu si na ně vzpomenout :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.