Indiánská babička aneb jak si mě šátkování našlo

Mimiňák dorostl v batole, z nošence je už pár týdnů pořádný běhavec. Všude musí po svých a na nějaký šátek či nosítko má vlastní názor. Když se ho snažím přesvědčit, že pokud těch 300 metrů od tramvaje k bazénu nevydrží na zádech, z hodiny plavání nebude nic, jsem odměněna vytaháním za vlasy, případně poštípáním všude, kam dosáhne. Smířila jsem se s tím, že teď už je to po dvou prostě zajímavější a vyrážíme všude s obrovským předstihem. Občas ale nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy svět zkoumal nejraději ze šátku a před pár dny jsem si připomněla chvíli, která mě k nošení pravděpodobně přivedla.

Foto: Milan Svoboda



Bylo to na dovolené na Krétě, mnoho let předtím, než jsem vůbec začala uvažovat nad pořízením vlastní rodiny. Září se chýlilo ke konci, relaxovala jsem na pláži a užívala si posledních teplých slunečních paprsků. Nedaleko nás se uvelebila nejspíš řecká rodina, mladý pár se třemi dětmi. Dva zhruba pětiletí kluci řádili v písku a na dece vedle rodičů spokojeně spalo asi měsíční miminko. Obrázek, který by mi za normálních okolností v té době v hlavě jistě nezůstal.

Dítko se probudilo a pláčem se dožadovalo maminky. Ta ho vzala, přebalila a začala kojit. Nevím, jak dlouho měla miminko u prsu, ale ani po kojení jeho pláč neustával, naopak. Vyrušena z odpočinku jsem je pozorovala po očku, co bude dál. O způsobech utišování kojence jsem neměla ani ponětí, snad jen pochovat a hoodně houpat (pamatujete na scénu z Přátel, kdy se tak Monice podařilo uklidnit dceru Rachel a Rose?) :)

Žena zvedla fialovou látku, která do té doby ležela vedle jejich tašek a začala ji kolem sebe obtáčet. Udělala pár rychlých pohybů, vzala křičícího potomka, houpala se v bocích a pomalu ho obvazovala šátkem.

Křik utichl okamžitě. Ač v podstatě taková maličkost, pro mě to byl obrovský, krásný a strašně silný zážitek. Sledovala jsem je možná s otevřenou pusou, nevím. Všimla si mě a já se zmohla jen na "it´s beautiful", vlastně mi ta slova spíš nevědomky splynula ze rtů. Ona se usmála, a dál se věnovala už usínajícímu miminku.

Myslím, že tady poprvé se u mě ozvaly nějaké mateřské pudy. Scénka se mi vryla hluboce do paměti a v nějaké zadní zásuvce zůstala uložená. Léta jsem na ten zážitek nevzpomněla. Vlastně až do poloviny svého těhotenství, kdy jsem začínala přemýšlet, co vše musím pořídit do výbavičky. Tehdy na mě v noci vzpomínka vyskočila, a já až do rána studovala na netu šátkování. První (tehdy jsem naivně myslela, že zároveň i poslední) šátek jsem měla doma dřív, než postýlku či kočárek. A byla to jedna z nejlepších investic. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.