Nejsem nekomunikativní netýkavka, jsem jen slepá jako patrona

Už léta blahořečím tomu, kdo vynalezl tenčená a odlehčená dioptrická skla. Jen díky nim totiž své oči neskrývám za brýlemi s čočkami o tloušťce lupy, které by mi svou váhou asi zlomily nos. Jenže tahle zdánlivá výhoda v sobě skrývá i jeden zápor. Jen nejbližší totiž vědí, jak silnou krátkozrakostí trpím. S těmi, kteří to netuší a ze vzhledu brýlí pochopitelně nic nepoznají, pak zažívám následující situace.



Ach, ta nedorozumění

"Ty se mnou nemluvíš? Zrovna včera jsem tě viděla, jak přecházíš u Pomníku, někdy okolo poledne. Já stála na druhé straně silnice, mávám na tebe jako zběsilá, ruka mi může upadnout a ty nic. A to jsme prakticky koukaly na sebe". Podobné SMS, FB zprávy, případně ukřivděné telefonáty dostávám docela často. A ačkoli chápu rozčarování, jsem v tom skutečně nevinně.

Kamarádi, známí, kolegové či klienti, k tomu, aby můj zrak byl alespoň trošku ostrý, mi pomáhá     11 dioptrií. To tedy v překladu znamená, že jsem slepá jako patrona, a do dálky vidím zkrátka kulový. No, ono nejen do dálky, i vzdálenost 10 metrů už činí z postav rozmazané zamlžené stíny. Ne, že by to vždycky bylo na škodu...

Proto vás prosím, chcete-li upoutat mou pozornost, musíte za mnou běžet, praštit mě, nakopnout nebo jakkoli jinak fyzicky dát najevo svou přítomnost. Mávání a podobné projevy jsou marné, akorát vás bude bolet ruka. Můžete zkusit zavolat, ale tam úspěch nezaručuji, obvykle (zvláště podaří-li se mi pohybovat se někde bez Mimiňáka) mám v uších sluchátka. Vražedná kombinace, vím, slepá a ještě hluchá.

Když je slepota výhodou

Můj muž s oblibou říká, že je pro něj moje téměř slepota vlastně kladem. Bude-li se mě potřebovat zbavit, stačí mě dovést na neznámé místo a sebrat mi "cvikr". Zaručuji, že pokud mi někdo nedovede zpět, nebo neposadí do správného vlaku, budu tam sedět asi navěky. Popřípadě mě odvezou na záchytku v domnění, že jsem pod vlivem některé z omamných látek, až se budu potácet okolo domů přidržujíc se stěn ve snaze se nepřerazit.

Ale i já spatřuji ve svém handicapu výhody. Například každá návštěva kadeřníka je pro mě dobrodružstvím, až po hotové úpravě a nasazení brýlí vlastně zjistím, co mi to na hlavě vzniklo.

Dále vlastně pořádně nevím, jak vypadám ihned po probuzení, mám-li za sebou náročnou (tedy probdělou) noc. Pro zachování si nějakého sebevědomí totiž odcházím z postele beze zraku a odvahu na shlédnutí své tváře nacházím až po lehkých (samozřejmě poslepu) úpravách.

Takže moji milí, budu se těšit na opravdu blízká setkání :) 



Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.