Všude dobře, na horách nejlíp

Miluju hory od jara do podzimu, a jakmile můžu, utíkám z města někam mezi kopce. Asi je to dědičné, babička žila v Jizerkách, rodiče s dědou mě po Šumavě a Krkonoších tahali od roku věku...Vlastně jsem dokonce mohla mít v občance u místa narození napsáno Sněžka, neb mami se jen pár týdnů před porodem rozhodla naši nejvyšší horu zdolat, a jak jinak, než pěšky. Děkuji za to, že mi dali do vínku tuhle lásku, kterou bych ráda zase předala dál svému synovi.


Krkonoše

Dřív, jakmile jsem pocítila potřebu vypnout, zrelaxovat a utřídit si myšlenky, sbalila jsem batoh a vyrazila. Ideálně sama. Když bylo málo času, tak jen "za roh", na Kleť, později k Železné Rudě. Ráno jsem sedla na vlak, vystoupila na Špičáku, zašla si k Černému jezeru, usedla na břeh a jen hodiny vnímala přírodu. Načerpala jsem energii a večer zase jela domů. Pokud bylo volno na více dnů, mizela jsem dál, Jeseníky, Orlické, zmiňované Krkonoše, rakouské i či francouzské Alpy...

Nepotřebuju ke spokojenosti jen slézat dvou, třítisícovky. Někdy jsem celý víkend prochodila po lesích, jindy si udělala jeden výstup a další dny seděla u vody a pozorovala třeba ledovec na Dachsteinu. Miluju to prostředí, poslouchat to zvláštní ticho, sledovat majestátní vrcholy a rychle se měnící počasí, poslouchat šumění stromů a vodopádů. Cítím se v nich tak svobodná, volná jako pták, klidná, vyrovnaná, ale vzrušená zároveň. Jakoby všechny problémy zůstaly někde daleko a nic nemohlo narušit můj klid. Často právě tam na trable najdu řešení. Respektive, přijde samo.

Chamonix, Mt.Blanc

Kdysi bylo mým snem vlastnit na horách malý penzion nebo hotel. Nic velkého, dva tři apartmány v přízemí velkého domu a já s rodinou bychom bydleli v horním patře. Postupem času jsem od toho upustila. Jednak vážně nesnáším zimu, jednak mám ráda své soukromí, a (když by se dařilo) neustálá přítomnost cizích lidí v jednom domě by pro mě nebyla to pravé ořechové. Ale možná i proto si pocitově vždy vybírám podobný typ ubytování.

S rodinou jsme si minulý týden užili dovolenou v Krkonoších. S naším aktivním batoletem, které právě tam oslavilo první narozeniny a udělalo první krůčky, to bylo pochopitelně jiné, nové. Nemohla jsem si celé dny prochodit tak, jak si moje srdce žádalo, trasy jsme museli přizpůsobovat i kočáru, neboť syn už nošení moc nedá, i přesto mě ten pobyt naplnil.

Bílé Labe

Každý den se probudit s výhledem na Černou horu mi stačilo k tomu, abych se jako vždy nechtěla vracet zpátky. Dítko bylo spokojené vypuštěné na trávě pod lanovkou na Medvědín, i v řece Úpě, kde jsme ho v tom vedru chladili.

Týden utekl a tak alespoň nad fotkami a tímhle článkem můžu zavzpomínat. A plánovat, kam a kdy se zase podíváme. A co vy, kam jezdíte nabírat energii? 




Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.