Putování po Řecku 3

Máme před sebou už posledních 5dní v Řecku. Letí to, dovolená se pomalu chýlí ke konci. Během uplynulých dnů jsme se přemístili z opuštěných horských vesniček na oblíbená letoviska Olympské riviéry, párkrát jsme slušně zabloudili a užili si i stresové chvilky. Teď si ještě vyzkoušíme jízdu řeckým vlakem, přesuneme se na Chalkidiki, prohlédneme si Soluň a plni zážitků se vrátíme domů.

29.9. Ráno vstáváme hodně brzy, a míříme do místní pekárny. Pak vracíme auto a vyrážíme na pláž. První den, kdy je skutečně horko. Pláže jsou dost prázdné, zato samá medůza. V moři vidět nejsou, ale po písku se jich povaluje hned několik. Přemítáme, kam vyrazit dál. Čas je tak akorát na to dostat se podél pobřeží pěšky zpět k Soluni. Když míjíme vlakové nádraží, napadne mě zeptat se na cenu místních drah. Zjišťujeme, že vlak do Soluně (98km) stojí 8 Euro, tedy dvakrát méně než autobus. Paní nám sděluje, že navíc jede asi za dvě minuty. Rozhodnutí je okamžité, nastupujeme do vlaku a jedém. Cestu těch skoro 100 km ujedeme za necelou hodinu! Vlak je parádně čistý a nemají v něm odpadkové koše, ani stolečky. Studujeme mapu a cíl vybrán. Pojede se na Chalkidiki.

V Soluni se přemístíme na autobusové nádraží, za těch 10 dní jsme se zvládli zorientovat řeckých nápisech na MHD, takže najít tu pravou linku není problém. Zato na autobusovém nádraží je trošku složitější domluva anglicko-řecky. Snažíme se najít přepážku, odkud se dostaneme do Nea Moundania. Pochopíme, že lístky nám prodá řidič, a že je to speciální autobus.

Nakonec zjistíme, že nás čeká další jízda MHD, která nás doveze na druhé autobusové nádraží a teprve odtud budeme pokračovat dál. V N. Moundani vystupujeme v půl 9. Stan stavíme na kraji města poblíž olivového háje.

Chalkidiki


30.9. V Nea Moundani se rozhodujeme zůstat jeden den. Je to krásné přístavní městečko a konají se tu slavnosti. Najdeme proto levný hotel (40Eur za 2lůžkový pokoj) a procházíme okolí. V místní cestovní kanceláři potkáme Slovenku, takže strávíme asi hodinu povídáním. V Řecku se právě chystají volby, celé město je večer zavaleno předvolebními kampaněmi. Ráno se rozhodujeme pokračovat do Kallithey, malého městečka na výběžku Kassandra.

1.10. Ráno nastupujeme na bus do Kallihey. Cesta stojí za to. Řidič jede jako závodník, na silnice se předhání s ostatními auty, jede s námi opravdu jako by nás ukradl. Pak na dálnici staví a vysazuje pasažéra. Korunuje to jízdou souběžně s druhým autobusem, kde si asi ve 100 km rychlosti řidiči vesele povídají z okýnek.

Vůbec mě autobusy v Řecku fascinují. Lístky uvnitř prodává zvláštní průvodčí. Zastaví vám kdekoli si řeknete, a běžná praxe je autobus stopnout mimo zastávku - ať už na dálnici, nebo 10 metrů za zastávkou. Hodněkrát se nám to vyplatilo. Vždy zastaví, naloží vám bágly a ochotně usadí. Většina autobusů je pohodlných, často jsme se setkali i s klimatizací. Nicméně do Kallithey dorazíme v pořádku a den si užijeme u moře. Jsme tu úplně sami. Pláže i moře jsou nesrovnatelné s Olympskou riviérou. Mnohem čistějí, voda teplejší a hlavně bez medůz a všude spousta mušlí. Toho využíváme, pod Olympem nebylo téměř nic.

 Cestu zpět stopujeme. Staví první auto, sympatický asi 40letý pán. Při konverzaci zjistíme, že je manažer v cestovce. Zná Prahu, kam pravidelně jezdí. Vypráví zážitky z Čech a hlavně z pražského metra. Nakonec zvedne telefon a volá z auta své české kolegyni do Prahy, aby jí oznámil, že veze české stopaře.

Musíme si se slečnou dokonce popovídat, aby uvěřila. Nikos je milý, odveze nás k sobě domů do vesničky Nea Plagia, vezme na prohlídku, ubytuje u sebe, povečeříme a pak odchází pracovat. Ano, je asi půl 8 večer, když nám oznámí, že má strašně práce, ať jsme u něho jako doma a že se uvidíme večer. Když se o dvě hodiny později vrací, brzo se loučíme a jdeme spát.

Jeskyně Petralona


2.10. Ráno nás Nikos odveze do Nea Triglia. Loučíme se, vyměňujeme si telefon a mail a slibujeme si schůzku v Praze. Nikos nám doporučil navštívit blízkou jeskyni Petralona, místo, které je známé zejména nálezem lebky neandrtálce. Součástí je i antropologické muzeum, které si jako antropoložka (tehdy budoucí) nemůžu nechat ujít. Jak vyjedeme z Triglii, máme pocit, že jsme v jiném světě. Z turistických letovisek se dostáváme na běžný řecký venkov. Tedy běžný - vypadá to tu jak na konci světa. Pár baráčků, všude suchá strniště a pole, nic zeleného.


Vstup do jeskyně stojí 7 Euro a bohužel za to nestojí. Prohlídka trvá asi 20minut (800 metrů), je tam velmi zatuchlý vzduch. Ne takový, jako bývá v jeskyních, je to nepříjemné. Navíc je hrozně vidět, jak je vnitřek uměle vytvořen. Na různých místech jsou naaranžované rádoby archeologické nálezy, ale stylem, který upoutá maximálně děti. Nevadí, zbývá muzeum. To je skutečně bohaté, doporučuji navštívit. Vstupné je součástí vstupenky do jeskyně.

Zpátky v Soluni


Po prohlídce jdeme na stopovat a doufáme, že se někdo objeví. Potřebujem do Therm, vedle Soluně. Během hodiny jedou asi 2 auta. Nakonec se nad námi smiluje mladík s naleštěným sporťákem. O auto se strašně bojí, zvláště, když vidí nacpané a špinavé bágly, ale bere nás. Vyhazuje nás ve vedlejší vesnici, v Krini. Tam si nás hned všímá řidič náklaďáku, nabírá nás a veze až do Vassiliky. To už je hlavní tah na Thermy. Cestou zjišťujeme, že jeho manželka pochází z Vysokých Tater. Bavíme se tedy o Slovensku a vyměňujeme si kontakt. Ti lidé tady jsou strašně milí a vstřícní. Vůbec se nám nechce zítra domů. Za Vassilikou nás nabírá další pán a během chvíle jsme v Thermách. Zhoršuje se počasí, žene se bouřka a předpověď nevypadá moc dobře. Dojíždíme tedy MHD až do Soluně a jdeme hledat hotel.













Jsme v centru, takže tomu odpovídají i ceny - 80 Eur a výš za pokoj. To nepřipadá v úvahu, maximálně 50. Ptáme se tedy jednoho recepčního, zda nedoporučí levnější hotel. Je ochotný, maluje nám ho do mapy a vysvětluje cestu. Všimne si toho okolo stojící pán a vyběhne za námi ven, že nás tam dovede. No, po 14 dnech už nás to nepřekvapí. Dorazíme do hotelu, kde už o nás vědí, volali jim, že dorazíme. Paráda, jsme v centru a za 50 Eur. Prý je to speciální cena pro seniory, no...něčím jsme si to zasloužili. Večer nedbáme bouřku a dáváme si poslední večeři ve venkovní taverně poblíž Bílé věže.

3.10. Ráno je stále deštivo a chladno, typický podzimní den. Alespoň ten návrat nebude po stránce počasí takový šok. Hotel opouštíme až k obědu, batohy necháváme v úschovně a jdeme na památky. Bílá věž, park, klasický trh a hlavně původní řecké lázně. To je prohlídka, která opravdu stojí za to. Zavede nás do rekonstruovaných částí, ale i do smutně vyhlížejících prostor, kde dříve stály jednotlivé lázně, a dnes chátrají. Než se nadějeme, je 6 večer, vracíme se do hotelu pro batohy a MHD míříme na letiště. Vandr skončil.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.