1. trimestr - bude WC mísa můj nejlepší kamarád?

Jakmile jsem zjistila, že snad v létě přibude přírůstek, měla jsem obavy ze tří věcí. V první řadě z toho, aby to tentokrát opravdu vyšlo, pak z mé kamarádky Pepky, aby mi dala v těhotenství pokoj a za třetí z toho, že první měsíce strávím nad záchodovou mísou. Nesnáším zvracení. No, ono kdo jo, že. Ale já ho nesnáším tak, že naposledy jsem tenhle úkon absolvovala někdy v předškolním věku, a pak velmi nečekaně v září na dovolené, když jsem chytla nějakou příšernou jednodenní střevní chřipku. Fuj, zle je mi, jen si na to vzpomenu.

Mrně naštěstí pochopilo, co mu vnitřním hlasem říkám a u mísy jsem se ocitla za celou dobu pouze jednou. Jasně, nebylo to jen tak. Abych se úprkům na WC ubránila, musela jsem jíst. Pořád. Kdykoli. Namazat si dva krajíčky chleba ve 3 ráno marmeládou byla běžná noční činnost. Také to byla jediná denní doba, kdy jsem to sladké zvládla.

Během několika dní jsem si s mou těhotnou schránkou porozuměla. Pochopila jsem, že když si až do nějakých dvou odpoledne odpustím cokoli teplého (čaj, polévku, prostě cokoli), nebudu jíst nic sladkého, dopřeju si tak půl kg rajčat na den a mandarinky v nálevu a každou hodinu sním byť i kus housky, tak to půjde.

A šlo. Krom asi dvou předvánočních týdnů, kdy jsem měla celodenní kocovinu, mi tenhle těhotenský neduh netrápil. Výsledkem byly asi 4 kg navíc hned ve 12. týdnu. Takže do druhého trimestru jsem šla s pěknou tukovou zásobou, která se rozhodně neusadila na břiše. S takovou budu mít 20 kg navíc na konci s přehledem :( No, co by člověk pro to mrně neudělal, že.

Na druhou stranu, mělo to i pozitiva, mé přednosti se zvětšily astronomickou rychlostí (že se to stále nezastavilo mě začíná spíš děsit), daní za to bylo seznámení se s nevzhlednými fialovými striemi, o které jsem teda fakt nestála. Ale tak nemůžu mít všechno, ne?

Neobvyklé chutě


Naštěstí mě nějak zásadně nepostihly. Jo, mohla jsem s přehledem sníst guláš a na to si dát nanuk (což ostatně teď v 34tt dělám pravidelně), ale nic šíleného se nekonalo. Tedy z pohledu lidí okolo mě. Myslím, že J. a nejbližší přátelé by to popsali jinak.

Abych to upřesnila, nejím téměř vůbec zeleninu, tedy čerstvou. Je to dané tím, že na většinu druhů jsem alergická a nebaví mě po každém soustu přemýšlet, zda mi jen budou svědit rty, nebo se rovnou začnu dusit. (U ovoce je to totéž, bohužel). Můj jídelníček tak čítal do doby před mrnětem brambory, brokolici, salátovou okurku, cibuli, česnek a to je tuším vše.

Vždycky jsem si říkala, že jednou, až budu těhotná, to takhle nepůjde, že se budu muset nutit, aby dítko mělo všechno, co potřebuje, nebo do sebe cpát vitamíny chemickou cestou. No, nucení se rozhodně nebylo třeba a z preparátů z lékárny stačila listovka.

První vlna přišla hned někdy koncem listopadu. Seděla jsem doma a přemýšlela, co zakousnout, když v tu chvíli se tělo ozvalo, že by si dalo rajčata. No, tak to zkusíme, nemocnice je případně kousek a prášky doma mám. S chutí a nervama jsem vyzkoušela první kousek. Nic. Výborně, pokračujeme. Padlo celé rajče a reakce žádná. Tedy ta alergická.

Chuťové buňky byly uspokojeny. A já nadšená, že zeleninový jídelníček můžu rozšířit o další pochutinu. S následujícími dny se k tomu přidával ledový salát, květák, zelí vařené i syrové, špenát...Můj drahý beze slova nechával stovky korun v obchodech, protože jíst v takovém množství zeleninu mě za celých 7 let neviděl :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.