Jak jsem byla donucena koupit si dotykový mobil aneb první zkušenost s posádkou RZS

Před několika měsíci odešel můj milovaný mobil s qwerty klávesnicí do věčných lovišť. Začala jsem se rozhlížet, co za něj a bylo mi ouvej. S dotykovým jsem nikdy nekamarádila a nabídka v klasických klávesových je v cenové relaci do 2,5 tis. prachbídná. Tudíž jsem vytáhla stařičkou E52, nainstalovala nový software a těšila se, že si jí chvíli užiju. Ovšem, dítko mělo jiný názor. 


Vteřina ticha



V osudové pondělí jsem vstala hodně brzy, abych nás sbalila na první mini dovolenou. Muž byl pracovně v zahraničí a my se chystali s kamarádkou a jejím synkem další ráno odjet na pár dní na Šumavu. Poprvé vlakem. Těšila jsem se, že konečně vypadneme z paneláku do přírody, budeme si užívat jarního počasí, děti se vyblbnou a my přijdeme na jiné myšlenky. Při tom běhání okolo balení a mimiňáka jsem se konečně někdy před 10 dopolední dostala ke snídani.

Usednu s čajem a nějakým narychlo namazaným chlebem ke stolu v obýváku, mrňous stojí u mě a něco mi povídá. Vedle hrnku mám položený mobil. Na vteřinu se otáčím, už ani nevím proč. Ohlédnu se zpět na dítě, to pořád na svém místě, koulí nevinně očima, usmívá se jako andílek. Mobil leží stále před ním....leč, chybí mu jedna klávesa!

Zkouška nervů


Krve by ve mně nedořezal. Začínám panikařit. V setině vteřiny mi hlavou prolétla stovka myšlenek. Ježiš, on jí snad sežral… Bože, určitě se mi začne dusit… Co teď jako budu dělat? Ne, určitě ji vyloupnul a někde leží vedle něj.. .Kdy a jak se mu tohle proboha mohlo podařit? To se musí všecko posrat, když jsem tu úplně sama?...

Naštěstí nad panikou rychle vítězí racionální chladné uvažování. Vzpomínám si na nedávno absolvovaný kurz 1. pomoci pro děti. A to jsem si říkala, že snad ty informace nebudu nikdy potřebovat. Uběhly sotva dva měsíce. Chytám mimiňáka a násilím (dobrovolně pusu nikdy neotevře, tím spíš, když tam má něco, co tam nemá co dělat) mu strkám prst do pusy. Je tam! Zastrčená vlevo pod jazykem. Snažím se jí opatrně vyndat, ale dítě se brání a klávesa zajíždí dozadu. Zkouším to ještě jednou, marně. Hm, takhle to zřejmě nepůjde.

Nedá se svítit, beru prďolu za nohy a otáčím ho hlavou dolů. Dítě řve (zaplaťpánbůh, protože řvoucí dítě = dýchající dítě) a snažím se, aby klávesu vyplivl. Nic. S mrnětem třesu, klepu do zádíček. Mimiňák se zmítá, brání, nakonec se mi vysmekne a hlavou si dá o koberec

Řev značně zesiluje. Řve dítě, řvu já. Utěšuju ho a koukám mu na čelíčko, kde se začíná vybarvovat modřina a spálenina. Bezva, jsem fakt matka roku. Dítě řve, aspoň něco – nedusí se. Klávesa se nikde neválí. Sahám znova do pusy…klávesa nikde. Bezva. Takže jí spolkl. Řev neutichá.

Rychlá návštěva rychlé


Nic naplat, držím řvoucí (stále se uklidňuju, že když řve, nedusí se) mrně, beru telefon a volám rychlou. Špitál nás nemine a naše auto stojí v Praze na letišti. Aspoň mi poradí, co dělat. Jenže, víte, jak blbě se volá z telefonu, když mu chybí právě ona klávesa pro vytočení hovoru? Zírám na 155 na displeji a snažím se mačkat místo, kde kdysi klávesa byla. NIc. Užuž vybíhám na chodbu, že budu muset zburcovat sousedy, aby mi RZ vytočili, ale nakonec se to daří mě.

Dispečerce odpovídám na klasické dotazy, a když řekne, že posílá auto, pomalu se uklidňuju a s jednou polomrtvou rukou, na které leží teď už neřvoucí, ale značně vyplašené dítě, hážu na hromadu pár věcí do špitálu. Oblečky, jídlo, pár hraček pro prcka, něco na převlečení pro mě. Jsem v pokušení hodit tam i placatku, abych si někde potají dala pak frťana na vzpamatování se, ale nemůžu jí najít. Smutně kouknu na sbalenou krosnu, která čeká na to, až ji následující den hodím na záda a zamíříme na vlak a tuším, že tam chudinka bude stát ještě dlouho.

Rychlá přijede asi za 7 minut. Doktorka (neopomene asi 2x sdělit, že za sežranou klávesu samozřejmě nemůže dítě, nýbrž rodič, tedy já – jasně, jako bych to potřebovala ještě slyšet od někoho jinýho. Naštěstí toto sdělení kompenzuje pochvalou za správně poskytnutou první pomoc.) prcka vyšetří, nenajdou nikde nic, a tak nás pošle obléct, že pojedem. To už se mi chce regulérně brečet a v duchu si nadávám do hospodářských i jiných zvířat. Když se ozve z obýváku volání…

Konec dobrý, všechno dobré


Maminko, máme dobrou zprávu“. Letím do pokoje, polonahý dítě, polonahá já. Mladý a sympatický (ano, toho jsem si stihla ke konci všimnout) doktor mi podává nalezenou klávesu…nalezenou asi 3 metry od místa, kde jsem se ji marně snažila z malého dostat. Padá mi kámen ze srdce. Posádka rozhoduje, že do špitálu nemusíme, jen hlídat pro jistotu tu hlavičku po tom majznutí. Sepíšou zprávu, odjíždí. Malý už je veselý, leze někam k hračkám a za hodinu po tomhle zážitku usíná. A já si jdu dát toho frťana.

Od zjištění, že malej má klávesu téměř v krku do příjezdu rychlé uběhlo sotva 10 minut. Nejdelších a nejšílenějších 10 minut v životě. Když dítko usnulo, jala jsem se zjistit, jak se mu proboha onen čin podařil. Na sundání té samé protější klávesy jsem si musela vzít nůž! Dodnes nechápu. Na Šumavu jsme následující den naštěstí odjeli. Dítě si z toho ponaučení nezvalo, stále ožírá, co se dá. A já si po návratu z minidovolené šla koupit dotykáč.




Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.