Spánek je výsadou králů

a jelikož jsi, mámo, královnou, nemáš nárok...A vůbec, spánek je pro sraby...myslí si nejspíš posledních pár týdnů můj půlroční syn. Jasně, věděla jsem, že miminka v noci nespí. (Ačkoli podle úžasné knihy "A dost aneb francouzské děti nedělají scény" spí kojenci ve Francii celou noc již od zhruba dvou měsíců). A že oproti jiným maminkám jsem na tom ještě dobře (sice se nespí, ale dítě naštěstí většinou neřve, to bych už visela někde na stromě nebo mě unášel řeky proud). Avšak vstávání každou hodinu či každých 40 minut (jak svišť aktuálně předvádí) je na mě tedy moc.

Ono to u nás se spánkem nikdy nebyla žádná sláva. První 3 měsíce se vstávalo každé 3 hodiny, od cca 02:00 každé dvě, ale to je asi běžné. Denní odpočinek skončil s šestinedělím, od té doby se spí tak 3x denně po 20 - 30 minutách. Příspěvky kamarádek na facebooku, které se chlubily tím, jak jim od narození maličké (kojené i na UM) spí celou noc, (vážně jim to přeju), vstává v 8 hodin ráno, a přes den na další 3 hodiny upadá do říše snů, jsem měla sto chutí nechat zablokovat.

S dovršením čtvrtého měsíce se můj malý rozhodl, že nejlepší doba na to objevovat svět, je 4. hodina ranní. Den co den, po celý jeden měsíc, se očka mého synka otevírala přesně úderem čtvrté (samozřejmě během noci ještě tak 2x vstával). Chechtal se na mě z postýlky připravenej na nějakou z nových her.

Nakrmit, houpat, nosit v šátku či na rukou, nepomáhalo nic, dítko bylo zkrátka vyspalé. A tak mi za ten měsíc odpadlo pár kil, přibyly pořádně tmavé kruhy pod očima, chůze se podobala společensky unavenému člověku a v hlavě jsem měla totálně vymleto. Komunikovat se mnou na vyšší úrovni než eee, aaa, dlidlidli nemělo moc smysl. Naštěstí to skončilo, zase vstáváme okolo půl 7, ale ty noci...

Moje tělo si navyklo na tříhodinový režim spánku a jak se mi alespoň 1x nepodaří celé tři hodiny v noci naspat, jsem nemožná. První noc je v pohodě, druhá ujde, ale třetí už se mi vkrádají do hlavy myšlenky typu "Koho to proboha napadlo, mít mimino?  Dejte mi makový odvar a gumovou palici, já chci spát"Dny se pak dají zvládnout jen s pořádnou dávkou čokolády, Coly, čtením o tom, že jsou na tom i hůř, a hlubokého dýchání, to abych nebyla protivná na všechno okolo sebe. Raději už si neplánuji na dny žádné návštěvy či aktivity, protože to pak ve stavu chodící mrtvoly nerada ruším. Mimochodem, je 03:45 a já už hodinu čekám, jestli ten nezmar zabere. Jedeme noc číslo 2.


Ale musíme hledat na všem i to pozitivní. Mám čas a chuť na psaní, protože nejlepší nápady přichází právě v noci. I přes zkonzumované množství čokolády moje váha nestoupá. 

V malíčku mám taky jízdní řád nočních a časně ranních spojů MHD, protože co jiného může člověk dělat, než bloumat setmělým bytem (rozsvícená lampička by toho sviště probrala úplně) a pozorovat noční ulice. Díky tomu taky procvičuju zrak, matematiku a paměť - zabavuju se počítáním rozsvícených oken v sídlišti a vždy o hodinu později přemýšlím, které zhaslo (ačkoli to je spíš námět na článek o mateřské demenci, než věc ke chlubení).

Shrnuto a podtrženo, doufám, že ti, kteří říkají, že se spánek zlepší po... (doplňte si sami, u nás aktuálně po půl roce, ačkoli slýchám, že se zlepší po šestinedělí, po 3 měsících, po zavedení kaše....) budou mít jednou pravdu, a zase přijdou lepší časy. A jakže se spí u vás? :)



Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.