Když hlava onemocní aneb léčit psychiku je běh na dlouhou trať

Je to asi rok a půl, co jsem s jedním psychologem bavila na téma, že 80% jeho pacientů jsou ti, kteří trpí úzkostmi a strachy. Nemyslím teď oprávněné obavy z čehokoli. Ale naprosto nepochopitelné stavy úzkosti a paniky. A co horšího, drtivá většina těch lidí jsou ve věku 16-35. Že by snad nové globální onemocnění? Čím to je, že takhle mladí lidé prožívají tyto stavy? Kde se to bere a proč? Vždyť nemělo by být mládí jedno z nejhezčích a bezstarostných období v životě? Proč nám ho kazí psychické choroby jako panická porucha či generalizovaná úzkost? Šíří se pomalu a nenápadně, ale umí obrátit život vzhůru nohama.

Proč se bojím?


Pepka, jak paniku my panikáři nazýváme, si moc nevybírá, na koho skočí. Její chapadla ucítí lidé žijící různé životy. Studenti středních či vysokých škol, kteří často žijí v milující rodině, mají běžné zájmy, přátele i partnery. Nebo maminky na mateřské žijící ve spokojeném manželství. Zaměstnaní lidé ve vysokém managementu, ale i prodavači z potravin. Lidé, kteří lezou po velehorách, létají po světě, živí se prací, která je zároveň jejich koníčkem… Co je ten společný jmenovatel takto rozdílných osob, který je hodil do jednoho pytle s názvem STRACH?

Strach o vlastní život, strach z toho vyjít z bytu, protože venku se nám může udělat blbě.. Strach z nevyléčitelných chorob… Strach z prostor, ze kterých se špatně utíká - divadlo, kino, cirkus…Strach z jídla, protože po něm může přijít alergie…Strach z míst, kde nám jednou bylo zle, že to přijde zas…A nakonec strach ze strachu, který komplikuje život více lidem, než se vůbec může zdát.

Přišlo to na střední


Málokdo z mého okolí ví, že je to víc než 10 let, kdy jsem poprvé poznala, jak umí panika otrávit život. Bylo mi 19, studovala jsem střední školu, dojížděla denně 20 km, měla už 4 roky první lásku a žila si na oko spokojeně. A i přesto se najednou začaly objevovat stavy, kdy jsem nemohla dýchat. 

Přidali se i další příznaky. Ten pocit, když sedíte v lavici uprostřed hodiny a máte pocit, že se udusíte, že musíte ven, jinak zešílíte….ten se nedá popsat. Cestování do školy - nepředstavitelné. Bušení srdce, třes, brnění rukou, obličeje, tlak na hrudi a nemožnost se nadechnout, to vše mě doprovázelo několikrát týdně. Nikdo nechápal. Rodina, tehdejší přítel ani já.

Začalo kolečko vyšetření, jaké zná asi každý, kdo se s panickou poruchou setkal. Obvoďák, interna, odběry krve, alergolog, neurolog – nic, pro všechny jsem byla v pořádku. Až jednou se některý z lékařů odvážil přede mnou zmínit, že bych možná mohla navštívit psychiatra či psychologa. A tak jsem šla.

Díky bohu za terapie


Měla jsem na psychiatra štěstí. Vysvětlil podstatu úzkosti, probrali jsme všechno – dětství, školu, aktuální vztahy, koníčky apod. Díky němu jsem pochopila, co se to ve mně odehrává a proč, naučil mě relaxovat a dostat náhlý záchvat úzkosti pod kontrolu. Nasadil slabé léky, já prožila klidné letní prázdniny a nastoupila do ročníku maturitního. 

Ten proběhl v pohodě, po maturitě nastalo stěhování do současného místa bydliště, vysazení léků, přišla první práce, první rozchody a nové vztahy, první velké cestování s batohem, první kapela a po úzkosti ani stopy. Odstranila jsem ze svého života všechny stresové faktory a začalo být dobře.

Když přijde znovu


Po mnoha letech klidu přišla ale (po nepodařeném těhotenství) nezvaná opět. Začala vystrkovat růžky a snažila se mě dostat. Mrcha také změnila strategii – nevyskakovalo mi srdce z hrudi, nedusila jsem se ani neměla pocit, že se zblázním. Pro změnu jsem se při chůzi motala jak opilá. Další novinkou byla mimóza - tak dokonale popsala jedna moje spolubojovnice svůj stav. V podstatě je to derealizace, kdy máte pocit, že jste jen loutkou někde ve filmu, že všechno, co je kolem vás, se děje někde vedle. Nic není reálné. Někdy i svůj hlas vnímáte jakoby z dálky. Chodník se s vámi houpe, baráky se divně točí a padají.

Ačkoli tentokrát byla má psychika zlomená mnohem více než poprvé, rozhodla jsem se bojovat bez léků. Byl to snad zatím můj nejtěžší boj v životě. Krůček po krůčku jsem ale paniku srážela na kolena a nakonec zvítězila. Bylo to šílené – doslova jsem se učila vycházet znovu z domu. Obejít blok bez knedlíku v krku a strávit venku 20 minut? K tomu jsem došla možná po 14 dnech usilovné práce. Sednout do MHD a zvládnout ujet 5 zastávek do práce a zpátky mi trvalo snad dva měsíce. A neutéct z fronty v Globusu snad ještě dýl. 

Tlakoměr byl můj nejlepší kamarád a o tom, jaký má být srdeční puls jsem přečetla celé studie. Ale je to za mnou. Hodně mě to posílilo a také prověřilo vztahy. Vím, že pokud se úzkost v podobné síle objeví příště, budu vědět, jak na ní. Také umím poradit stejně postiženým, kterých bohužel v mém okolí přibývá.


Víte, co je na tomhle nejlepší? Tuhle nemoc na vás nikdo nemusí poznat. Naopak - panikou a úzkostmi ve skutečnosti trpí obvykle lidé, kteří jsou na první pohled vyrovnaní. Nebo jsou vidět - umělci, moderátoři…O to hůře se s tím bojuje. Ale jde to. S úzkostí jsem odehrála několik koncertů. Zvládla mnohá pracovní jednání. Jezdila po světě. Porodila. Takže pokud na vás zrovna neskočí ataka v plné síle, vypadáte navenek úplně normálně. Že vás polévá pot nebo se uvnitř třesete jak ratlíci a v hlavě se honí desítky šílených myšlenek, to víte jen a jen vy. Tak vám přeji, ať nikdy nic podobného nezažijete.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.