Přijeď si pro ně, sežrali mi slepici...aneb když dáme psy na hlídání

Výše uvedenou větou mě před nedávnem uvítal kamarád do telefonu. Už když jsem jeho jméno viděla na displeji, tušila jsem, že je zle. Intuice nezklamala. Naši dva čtyřnožci se zkrátka zase jednou předvedli. 

Kam s nimi?


Mého muže povolaly pracovní povinnosti přibližně na 10 dní do zahraničí. Vcelku jsem to uvítala, rozhodla se sbalit batoh (no - pro sebe batoh a pro mrně půl skříně) a přemístit se do jižních Čech k mým rodičům. Jen ať si taky vnoučka užijí. Vyvstala však otázka, co se psy? Se mnou jet nemohli, protože i domácnost našich jeden pes obývá a není zrovna vůči ostatním tolerantní. Jo, pořízením druhého čtyřnožce jsme si podepsali ortel - jednoho člověk na hlídání ještě jakžtakž udá, ale dva? A ještě na skoro dva týdny?  

Původně se nabídla tchýně, že si je vezme k sobě domů a postará se (a já pevně doufám, že tato nabídka bude platit i v budoucnu), posléze však volba padla právě na kamaráda, který se svou minifarmičkou sídlí jen pár kroků od nás. 

Na první pohled skvělé řešení - chodíme k němu často nechat psy vyblbnout na zahradě, jeho fenku dobře znají, prostředí jim není cizí, budou moci být celý den venku, kamarád je zkušený a spolehlivý...Slovo dalo slovo, v pátek psy předáváme a s mužem se každý rozjedeme na opačnou stranu republiky. On naším autem do Prahy na Ruzyni, pro mě s prckem přijel můj táta.

Odložili jste nás? Tak sledujte, co umíme


V neděli, po dvou dnech pobytu u rodičů, zjišťuju přes SMS, zda psi a ostatní obyvatelé farmičky žijí. Prý ano, ale čím dřív si je převezmu, tím lépe. Vyvádí, štěkají ve dne v noci na vše živé i neživé a vůbec jsou jak utržení ze řetězu. Ok, domlouváme si, že se vrátím předčasně hned následující sobotu a nějak to doma zvládnem. 

Ve čtvrtek dopoledne se rozezvoní telefon a na displeji svítí kamarádovo jméno.

"Mám bohužel špatnou zprávu, psi překonali plot ke slepicím a potrhali je. Potřebuju, aby sis je převzala co nejdřív, ideálně dneska, protože jsem přes den v práci a budu je muset jinak nechat přivázaný....". Ani nevím, jestli to řekl naštvaně nebo smutně, měla jsem v tu chvíli před očima rudo.

Já ty potvory chlupatý asi roztrhnu vejpůl, fakt. Hlavou mi šrotuje, jak se dostanu co nejrychlejc přes skoro půl republiky domů. Naše auto stojí v Praze na letišti, můj táta rovnou z práce míří na zkoušku jejich orchestru a jet 3 hodiny vlakem s tříměsíčním miminem a celou jeho bagáží? Tak odvážná fakt nejsem. 

Zkouším pár kamarádů, ale všichni jsou pracující, a jak předpokládám, nikdo se dřív než následující den uvolnit nemůže. Není zbytí, volám tedy drahému někam do Dublinu, ať se taky podílí na řešení téhle anabáze. A ten nakonec řešení najde, povolá svojí mami :)

Tchýně za všechny prachy


Musím v první řadě poznamenat, že mám obrovské štěstí na tchýni. Je to moc fajn paní a vždycky se snaží nám pomoct. Pokud zrovna někde necestuje nebo nehlídá některé z dalších asi 7 vnoučat, můžu se spolehnout na to, že přijede, postará se, pomůže. A to i přes to, že to k nám má téměř 50 km, a protože neřídí, je odkázána na ČD nebo ČSAD.

Tak tomu bylo i v onen čtvrtek. Sedla na nejbližší vlak, domluvila s kamarádem, že si psi převezme a já ji v tu chvíli milovala. Pro dnešek vyřešeno, mě táta odveze zítra dopoledne. Ač mi řekla, ať se držím původního plánu vrátit se až v sobotu, rezolutně odmítám. Moje tchýně měří necelých 150 cm, přeci jen už má také nějaký věk a naši psi rozhodně nejsou vzorem vychovanosti. Navíc při venčení někdy tahají jak šílení, takže vycházky s "cizími" jsou vždy kdo s koho. Vím, naše vizitka a už se na její nápravě pracuje. 

Večer se od tchýně dozvídám další perličku - krom toho, že je smečka po týdenným pobytu na čerstvém vzduchu pochopitelně zralá na okamžitou a důkladnou koupel, pochutnání si na slepici si vybírá svou daň. Ze psů jde peří předkem i zadkem. Okamžitě nakazuji zavřít dveře do všech místností s výjimkou koupelny, předsíně a kuchyně - pořád ještě mám v bytě koberce a nestojím o jejich "zvelebení". Večer uléhám a těším se na zítra, až budu doma mít situaci pod kontrolou. 

Kamarádi i nadále


Když na druhý den vejdu do bytu, do nosu mě udeří neuvěřitelný smrad. Tchýně si na dvě hodiny odskočila do města, miláčci jaksi neudrželi své potřeby a vybrali si k jejich vykonání předsíň. Na to, co jsem zde nalezla, se snažím zapomenout. Ještěže je tam dlažba. Víte, jak smrdí spařená slepice? Tak přesně takovýho pach se linul z útrob našeho jindy útulného domova. Vmžiku si s rodiči dělíme úkoly - já nakrmím dítě, předám do péče dědečkovi, oba psy odvleču pod sprchu a mami mezitím likviduje tu nejhorší spoušť. Během pár minut je byt opět obyvatelný, ale smrad nás provází až do večera. 

Obě psí zlatíčka zkroušeně leží v provizorních peleších a je jim ouvej. Anča se z toho vykřeše rychle, druhý den už je veselá. Zato Sid si užívá rozhozeného zažívání (které se na kobercích samozřejmě projeví) až do pondělí, kdy nás nemine návštěva veterináře. Po několika injekcích se stav naštěstí zlepší. 

Když se muž za další dva dny vrátí, jdeme na farmičku "vyrovnat škody" a zjistit, co se vlastně dělo. Noo, bylo toho o něco víc, než mi řekl po telefonu. Jsme jen rádi, že tuhle zkušenost berou s nadhledem a naše vztahy (doufám) nijak nepoznamenala. Jen to hlídání budem raději zajišťovat jinde :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.