Zvykám si být maminkou

Dlouhé čtyři měsíce uplynuly od chvíle, kdy jsem sem přidala poslední příspěvek. Čtyři měsíce, během nichž se mi život obrátil vzhůru nohama. A ani vlastně nemůžu uvěřit tomu, že to tak rychle uteklo. V červenci se nám narodil první syn a já si vůbec nedokážu vzpomenout na to, jaký byl můj život předtím. Od téhle chvíle se učím být maminkou. Koukám tu teď v 5 ráno na to mé spící zlatíčko a vím, že pro něj udělám všechno na světě. Ale dojít do téhle fáze zamilovanosti trvalo mnoho týdnů.

Nikdy jsem nebyla mateřský typ. Miminka v kočárku mi nic neříkala, a když se v mém příbuzenstvu začalo rodit jak o život, vždycky jsem odmítala několikadenního prcka vzít do rukou. "Je to moc malinký, až bude větší, pochovám". 

Ačkoli můj bratr se narodil v době, kdy mi už bylo pět let a přirozeně jsem mamince s péčí pomáhala, v dospělosti jsem dítě nikdy nepřebalovala, nekoupala, prostě ani neměla příležitost zjistit, jakou péči takové novorozeně potřebuje. Dítko jsem chtěla, ale myslela jsem, že první rok na mateřské bude spíš o tom přežít, než si to užít, a tohle jsem si myslela ještě v průběhu svého šestinedělí :)

Byl to "porod"


Pak přišel den D. Ač porod nebyl vůbec snadný, oba jsme nakonec tady a zdraví. Mnohokrát se mi vybavily řeči kamarádek, jak hned na porodním sále ucítily ten obrovský příval mateřské lásky, jak se zamilovaly hned poté, co jim bylo dítko položeno prvně do rukou. 

Musím říct, že to jim závidím. Když bylo po všem, mé první starosti byly samozřejmě o to, zda je zdravý a v pořádku, ovšem když mi ten řvoucí fialový uzlíček dali do rukou, koukala jsem na něj jak na zjevení. A to je teď teda moje dítě? A to tady teď už bude vlastně napořád? Má strašně šišatou hlavu a je celý tatínek...honilo se mi hlavou. O nějakém přívalu mateřských citů nemohla být ani řeč, byla jsem ráda, že jsme to přežili a jediné, po čem toužila, bylo trochu klidu.

A nastalo obávané šestinedělí. Nikdy jsem se nebála porodu tak, jako těchto týdnů. Co udělá hormonální smršť s mojí psychikou? Děsila jsem se poporodních depresí nebo laktační psychózy. Hormony sice se mnou zamávaly dost, ale nic z výše uvedeného naštěstí nepřišlo. 

Jen jsem pořád nepociťovala to nadšení z miminka. Jediné, co jsem cítila, byla strašná únava (a to se mrně budilo první měsíc ve dne v noci opravdu jen co tři hodiny na kojení). Pak taky hroznou bezmoc, když dítko řvalo jak na lesy, ačkoli objektivně "nemělo důvod". A dál strašný strach, když nás několikrát vzbudil houkající monitor dechu. V tu chvíli mi došlo, že bát se už budu asi opravdu napořád. Pravda, musím šestinedělí (a kojení) připsat minimálně jedno pozitivum, kila nabraná v těhotenství mizela neuvěřitelnou rychlostí :)

Konečně na "dovolené"


Přišel sedmý - osmý týden života a najednou začalo být veseleji. Hormony se ustálily, a ačkoli v noci jsem stále vstávala každé tři hodiny, tělo si zvyklo a únava pomalu odcházela. Z ležícího a stále spícího miminka se začínal klubat človíček, kterého zajímalo okolí, který začínal komunikovat a snažil se vyloudit první náznaky úsměvu. 

A právě tyhle dny byly ty, kdy jsem si měla možnost uvědomit si onu mateřskou lásku. Sice se jeho spánek přes den scvrkl na pouhé dvě-tři hodiny, ještě rozkouskované po 20 - 30 minutách, sice začal víc plakat a některé dny byl prostě z náruče neodložitelný, sice jsme mnohdy bojovali s různými nástrahami, našli jsme ale konečně společnou řeč.

Vždycky jsem si říkala, že se chci při mateřské vrátit aspoň na minimální úvazek co nejdřív do práce (pracuji z domu, bez nutnosti dojíždět). Teď vím, že to ještě několik měsíců potrvá, než se budu chtít vzdát chvilek, kdy můžu malého jen tak pozorovat, povídat si s ním a sledovat jeho pokroky, které jsou den ze dne větší. Konečně mohu říct, že jsem tedy na dovolené :) Na jednu stranu se těším na to, až synek povyroste a my ho začneme ještě více začleňovat do našeho způsobu života, na druhou stranu bych nejradši zastavila čas, protože letí neuvěřitelnou rychlostí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.