Když přijde depka předporodní

A je tu. Pořád jsem čekala, kdy to přijde a přišlo. Nene, nemluvím o mrněti, bohužel, to se zatím zkrášluje a dle termínu na to má ještě 10 dní. Ale s tím souvisí ta nezvaná návštěvnice, předporodní depka. Nebo depka, vím já, co to je? Obchází mou mysl a emoce a týká se více věcí. Porodu - přirozeně, života a změn po něm, ale taky těhle posledních několika dní před...Kde jsem proboha nechala rozum, když jsem si neuvědomila, co to bude pro mě obnášet, rodit v létě? Nebudu teď ani mluvit o tom, že jsou a budou mi zapovězeny veškeré koupací aktivity nebo hrozí tahání pupku v 35 stupňových vedrech. To mi nějak došlo. Ale to další?

Cesta z města? Ale kdeže...


Tak třeba dneska - venku krásný den, půl města odjelo do Řevnic na Portu, druhá půlka včetně mého muže na malej festiválek za Domažlice a já? Já tu dřepím doma na zadku, sama, s oteklýma nohama a nabručená na celej svět. Joo, tak ráda bych byla aspoň na jednom s nimi. Tohle je pro mě aktivního muzikanta, kterej by za normálních okolností pravděpodobně na některém z letních koncertů hrál, docela za trest. A nejen proto, ale na podobné akci jsme se s mým drahým před sedmi lety poznali a prostě máme nějaké tradice, kam jezdíme. Příští rok to bude dobré, to už to mrně pojede taky :)

A proč že jsem se (ne)dobrovolně uzavřela mezi 4 panelákový zdi, ačkoli z okna díky lešení a modrým sítím (zateplují nám dům) není jaksi vidět? Obě akce jsou vzdáleny víc jak 60 km. Pokud sedím v autě dýl jak půl hodiny, mé nohy se zvětší do rozměrů trollích tlap

Pás v autě se nějakým zázrakem o x centimetrů zkrátil a sice ho zapnu, ale o pohodlí se mluvit nedá. No a 8 hodinové sezení na lavičkách před podiem - sakra, to někde nemůže být kus trávy, kam bych své o skoro 20 kg těžší tělo složila na deku, v klidu relaxovala a nebála se, že o mě někdo zakopne?

Kdo koho venčí?


A nebo včerejší den. Jak víte, máme dva psy a večerní venčení se stalo tak nějak rituálem, kdy chodíme oba s mužem, popovídáme a je to prostě příjemné. Asi před dvěma měsíci se k nám párkrát v týdnu přidali další lidé s dalšími psi. Je nás teda parta, procházky v tyto dny trvají kolem hodiny až dvou, všichni proberou, co se kdy a jak stalo, pesani doma padnou za vlast a pohoda. To se děje stále, ale čím blíže porodu, tím více bez mojí účasti.

Včera jsem se konečně po delší době přidala s tím, že ale procházka nebude klasicky vést přes kopec k rozhledně, nebude tak dlouhá a v jejich běžném tempu. Začalo to hezky, s dámským osazenstvem jsme probrali radosti i strasti konce těhotenství, chlapi si taky notovali, prostě fajn večer.

Bohužel s nadcházejícím porodem přichází i další, dosud neznámé jevy. Kdo někdy jel na koni ve westernovém sedle ví, že vpředu se nachází hruška. No a narazit si o ni rozkrok není nic příjemného. Nebo špatně či prudce dosednout na sedačku u kola :) Tyhle pocity - daly by se ještě přirovnat asi k tomu, jakoby vás někdo nakopal do třísel, stydké kosti a kostrče zároveň - jaksi teď provází téměř můj každý krok. Takže jsem vydržela chodit asi 35 minut a pak se téměř se slzama v očích rozloučila, doplazila domů a sdělovala drahému potomkovi, že jestli se hodlá nechat přenášet dýl, jak 4 dny (byl by úplňkový), tak ať si mě nepřeje.

A co závěrem?


Takže asi tak. Sotva se valím, některé dny jsem ráda, že dojdu do obchodu naproti, v noci nespím, protože bolí všechno všude a tak 40x vstávám na záchod. Termín se blíží, což ale dle dr. mimino vesele ignoruje a já už se fakt těším, až bude po všem. Příroda to vážně uměla zařídit, aby si ženská to bolestivý finále nakonec opravdu přála :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.