Putování po Řecku 1 aneb ztraceni v horách

Po roce plánování a přemýšlení je tady 19. září 2009, pro mě a mého muže tedy den D. V práci doděláme poslední resty, dobalíme nezbytné drobnosti a 15 kilové batohy hážeme na záda. Malujeme si náš 15 denní vandr po Řecku. Půjdeme jen tam, kam se nám bude chtít. Spát budeme v olivových hájích, na horských loučkách nebo na plážích. Cestovat jen stopem nebo po svých. Uvidíme hory, moře, památky. Poznáme kulturu místních. Užijeme si romantiku…Plán prvních dnů – nejhlubší kaňon v Evropě - Vikos - v národním parku Vikos-Aoos, oblast Zagorie u albánských hranic.

19.9. V půl 11 večer vystupujeme na letišti v Soluni. Potkáváme několik Čechů, kteří tu jsou stejně jako my na vlastní pěst. Přání nás všech je dostat se kamkoli za město a tam strávit první noc. Přijíždí autobus, nasedáme. Zjišťujeme, že jízdenky se dají koupit pouze uvnitř za pár drobných. Ty nemáme, doufáme, že kontrola v Řecku takhle pozdě nechodí. Naštěstí ne.



















Autobus nás vysype na hlavním vlakovém nádraží. Dáváme se do řeči s místními, vysvětlujeme, že chceme poblíž silnice na Ioanninu. Je asi 1 hodina v noci, když někde bokem od dálnice u fabriky a kolejí nalézáme miniplácek na spaní. Stan nestavíme, chyba. Noc je strašná, místo je plné komárů a much. Repelent nezabírá, naopak vábí. Ráno vstáváme a vypadáme, jakoby nás někdo potečkoval růžovým fixem.

Ioannina


20.9. Neděle. Co nejrychleji se klidíme z komářího hnízda. Chvíli stopujeme, ale zbytečně. Nakonec vyrážíme najít autobusové nádraží a rozhodneme se překonat necelých 300 kilometrů do Ioanniny řeckým busem. Nádraží vypadá jako obrovská tovární hala s desítkami přepážek. Každá z nich má na starosti odjezdy busů do konkrétní části země. Chvíli trvá, než se zorientujeme, ale nakonec odjíždíme. Cesta Soluň-Ioannina trvá 3 hodiny, 28,50 eur na osobu.

V Ioannině chceme pořídit plynovou bombu a dostat se co nejdříve do Monodendri – výchozí vesnice ke kaňonu Vikos. První zádrhel – ač je Ioannina jediné velké město v této oblasti, v neděli se prostě nedělá. Kromě jedné benzínky a taveren není otevřeno nic, ani supermarkety. Bombu tedy nemáme. A bus do Monodendri jede doslova v pondělí a ve středu.

Jsme už dost K.O. po cestě, i díky běhání s bágly. Nalézáme tedy kemp u  jezera, až na tři stany úplně prázdný. Ač je po sezóně, noc stojí cca 25 Eur. Jo je tady holt draho, je to jediný kemp ve městě. Času využíváme na prohlídku města. Ioannina je opravdu krásná a večer žije. A mě začíná bolet v krku.



21.9. Bolest v krku nabrala příšerných rozměrů. Nemluvím, nepolykám. Jasné je, že odjezd do kaňonu se minimálně o den posouvá. Zůstávám v kempu, Jirka shání bombu a já si konečně dávám horký čaj. Odpoledne je mi lépe, vyrážíme na výlet do vedlejší vsi Perama. Mají tam prý krásnou jeskyni. Vstup byl 7 Eur, a mě se podařilo na českou průkazku ZČU uhrát studentskou slevu. Jeskyně je skutečně překrásná a rozhodně za návštěvu stojí. Krápníková výzdoba našich se jí nemůže rovnat.

Krk povolil, zítra se pojede do hor. Do Monodendri nám autobus jede opravdu až ve středu, to ale nechceme čekat. Rozhodujeme se ráno se přiblížit aspoň kousek a zbytek dostopovat.


Kaňonem Vikos


22.9. Vstáváme okolo 9, balíme, snídáme a čekáme na autobus smět Konitza. S řidičem se domlouváme, že nás vysadí někde na odbočce do hor. Staví asi za 15 minut a s námi vystupují 3 Řekové. I oni stopují, takže tento způsob dopravy do odlehlých vesniček Zagorie je zřejmě běžný.

Za chvíli nás nabírá mladý Albánec a veze nás asi 10 kilometrů. Vysazuje nás na dost opuštěné cestě a do Monodendri ještě dalších 10 kilometrů zbývá. Je horko, pere slunce a stín žádný. Doufáme, že v tomhle opuštěném kraji něco pojede. Naštěstí asi po 15 minutách přijíždí auto a hodí nás až do cíle. Paní nám dává rady, kde se najíst, a klade nám na srdce, ať hlavně v kaňonu nepřespáváme. No, sice to nemáme v plánu, ale to se už brzo změní…         



Stojíme u kláštera Agia Paraskevi v Monodendri a koukáme dolů. Máme před sebou asi 13 kilometrů s plnou polní náročným terénem a nádhernou přírodou. Je asi 1 hodina odpoledne, když zahajujeme sestup. Na dno kaňonu je to skutečně skoro 1000 metrů. Asi po 30 minutách se objeví rozcestí. A zde je nutné pokračovat po lesní cestě vlevo. Nesmíte sejít až dolů, jinak vás čeká nepříjemná cesta kamenným řečištěm řeky.

Na cestě na zemi sice byla namalovaná červená šipka ukazující směr, ale už téměř neviditelná. A že si Řekové se značením hlavu nelámou zjišťujeme i dál. I nás to asi na půl kilometru potom do řečiště svede a tady padají i nadávky, protože kameny dosahují skoro ke kolenům. S plnou polní na přímém slunci nic extra.

Po asi 4 hodinách docházíme k jedinému pramenu v kaňonu. Vody máme dostatek, a před sebou už jen pár kilometrů a tak rovnou pokračujeme. Brzy se ukáže, že minout vodu bez doplnění byla obrovská chyba. Po chvíli dojdeme na příjemnou pěšinku, na jakési rozcestí. Před námi strom s cedulí ve tvaru šipky. Ukazuje vpravo a je tu napsáno Vikos . Papingo. Potřebujeme do vesnice Vikos. Vpravo je řečiště, ale jsou všude červené fleky na kamenech - řecké značení. Teď lituju, že mě nenapadlo to fotit.

Ztraceni v horách


Mapa je k ničemu, jdeme tedy doprava. Začínáme poměrně prudce stoupat nahoru celý ten kilometr, který jsme předtím sešli, a začíná nám docházet pomalu voda. A taky to, že jdeme pravděpodobně špatně. Po asi hodině stoupání v serpentinách spatříme baráčky vesnice Vikos na protějších skalách...teď už víme, že vesnice Papingo je tedy někde před námi, ale jak daleko? Uvědomujeme si, že jsem za celý den potkali jen jednoho člověka..

Voda nám už téměř došla, necháváme si trochu na ráno na svlažení, a snažíme se jít, jak jen to jde. Cesta se klikatí, chvíli stoupáme, pak prudce klesáme. Jirku začíná bolet koleno a tak zpomalujeme. Padá tma, smiřujeme se tedy s nocí v národním parku. Chvíli jdeme při čelovkách a hledáme vhodné místo na ulehnutí, nakonec nám ale nezbyde nic jiného, než se utábořit přímo na pěšině, kam se tak tak vejdou dvě karimatky vedle sebe. Dáváme si energetickou večeři v podobě amerických KD.



Toho, kdo tu ceduli na strom natloukl, proklínáme ještě mnohokrát, a sebe taky, že jsme nepátrali na zahraničních webech po více informacích. V parku žije mnoho zvěře, medvěd, orel skalní, a kdoví co ještě, ale zejména ptáci, jejichž hlas připomíná vřeštění opic. I díky nim je noc značně probdělá. Batohy s jídlem pro jistotu odkládáme do značné vzdálenosti od karimatek. Co nás asi čeká ráno? 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.