2. trimestr - takhle těhotná bych mohla být pořád

Překulil se 12tt, máme za sebou první screening a následné oznámení budoucím prarodičům. Jako když utne skončilo období žaludeční kocoviny, pomalu přestala chuť na rajčata a zastoupilo je hroznové víno, jahody, maliny a meloun, břicho pomaličku začíná vylézat a já si začínám připouštět tu možnost, že v červenci opravdu přibude do rodiny přírůstek. I doma už se občas na toto téma mluví, hlavně v souvislosti s tím, jak se asi s mrnětem vyrovnají ty naše dvě chlupaté a závislé psí duše. Přeci jen, teď mají více než 100 % lásky a najednou se budou muset začít dělit.

Říká se, že druhý trimestr je nejhezčím obdobím. Břicho je malé, nepřekáží, únava a nevolnosti nejsou, takže je čas si těhotenství užívat. U mě to tak doopravdy bylo. Netrápilo mě nic, teda kromě zubů, ale o tom až jindy. Břicho rostlo hodně pomalu, přibírala jsem tabulkově max. 2kg za měsíc a hodně často jsem si musela vůbec připomínat, že jsem vlastně těhotná. To když jsem pomáhala doma stěhovat pracovnu a chtěla zvedat věci vážící asi 10 kg, nebo když se náš skvělej pes vyválel v něčem odporným a já měla v úmyslu zvednout ho a odnést do vany.

Ty tři měsíce byly až na výjimky klidné, pohodové a jediné, co jsem předala nastávajícímu tatínkovi, bylo venčení psů, respektive feny, protože je tahoun a mě po procházkách pravidelně tvrdlo břicho. Kupodivu ani nálady mě moc netrápily (ovšem nevím, jak okolí).

Přišli první pohyby, zjištění, že potomek bude mužského pohlaví, že se jeví naprosto zdráv, překonali jsme hranici 24tt, kdy v případně předčasného porodu už by se mrně dalo zachránit, a začlo nakupování první výbavičky. Díky bohu za to, že v přítelovo rodině se posledních 7 let narodilo každý rok jedno dítě - tím pádem minimálně oblečky byly vyřešeny. Selektovala jsem různé seznamy věcí, které údajně musí každá nastávající matka zakoupit, snad si i udržela zdravý rozum a nepořídila x zbytečností.

Ze všech stran se na mě hrnuly dotazy - mnohdy spíš konstatování - jak se těším? A jak se těší J.? Přikyvovala jsem souhlasně hlavou, ačkoli se mi v ní odehrávaly úplně jiné myšlenky. Jasně, že se na syna těším, ale kdyby se narodil rovnou roční, vůbec bych se nezlobila. Spíš jsem myslela na to, jak se sžijeme, jestli půjde kojit, jestli se z toho nezblázním, až nebudu moct spát, protože jsem pak dost nesnesitelná. A co Pepka po porodu, nevrátí se? Budu vůbec vědět, jak se o dítě postarat? A co náš vztah s J? Ustojí to? Nebude to jednoduchý období a spousta vztahů se s příchodem dítěte rozpadá...Tatínek při mém dotazu, zda se těší, spíš zdráhavě prohlašoval, že je na to zvědavý...Ale říct nahlas, že těhotenství momentálně prožívám spíš takhle, by moc lidí nechápalo.

Na konci druhého trimestru jsme dítku dokázali dát jméno (které se pak ještě mnohokrát změnilo a teď, 5 týdnů před porodem vlastně stále nevíme, jak se bude jmenovat, natož, jaké ponese příjmení). Dávalo o sobě mnohem víc vědět.

Taky naše fena pocítila mé hormonální změny a začala mě hlídat na každém kroku. Chodila za mnou na WC, lehala vedle mé postele v ložnici, ačkoli ví, že do téhle místnosti má vstup zakázán, lehala mi s hlavou na břiše a venku se ke mě cizí člověk mohl přiblížit jen na určitou vzdálenost. Naopak, se Sidem můj stav ani nehl.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.